Carokvetno | Čarokvětno

ty deky, co jsem o nich psala minule. Našla jsem je na netu, takže existují.

Po osmi minulých letech

Před chvílí jsem otevřela okno, mám ráda vzduch. Čerstvý. Mohla jsem ho nechat otevřené večer, ale nenechala, asi jsem si chtěla, nevědomky, připravit zážitek. Prchavý, takový, jaké už zážitky jsou vždycky, a příjemný, jaké jsou někdy.

Otevřeným oknem začal dovnitř proudit vzduch, svěží, chladivý a voňavý. A kromě vzduchu také zvuk. Tichý, slabý, šumivý, příjemně uklidňující. Déšť. Nic zvláštního, naopak někdy dokonce hrozivého, když je ho moc.

Ale teď ne. Prší tak tiše a velebně, prostě a přirozeně, tak něžně a nebesky, asi jako když o štědrovečerní noci začne jemně a svátečně sněžit. Svět je černá tma, ticho a déšť.

jak kvete, obdivuju se nadšení, s nímž tvoří poupata, uvažuju o tom, jak se stane, že si nenápadná kytka řekne tak a teď je čas rozkvést, neřídí se ročním obdobím, kvete si, kdy se jí zachce, rozhodne se a najednou rozkvétá desítkami květů, o kterých jsem si při jejím minulém a u mě prvním kvetení myslela, že příště už nebudou tak krásné a růžové jako první, ale ony jsou ještě růžovější a krásnější, takže teď ani nemusím litovat odkvetlých venkovních květin, těch které pro letošek už mají po sezóně a můžu docházet k tomu, že není zlé být pokojovou kytkou.

v naší krásné (bez ironie, téměř) zemi slaví (nebo neslaví) svátek 107 721 žen (vlastně žena, protože ta, sto sedmitisící sedmistá dvacátá prvá). Tedy tolik, žijí-li všechny z těch zde sečtených. A nějaké ženy toho jména se možná nově narodily a do přesného statistického součtu ještě nevkročily. Asi.