Nebo kolik dnů našeho života. A jak moc na tom záleží.
Jak se cítí člověk těsně před tím, než se zamiluje. Než si to dovolí.
Jak se cítí člověk těsně před tím, než rakev s jeho blízkým zmizí za tím hrozivým a tichým otvorem v krematoriu. A jak ve chvíli, kdy se ten otvor zavírá.
Jak se cítí květina, která je součástí smutečního věnce.
Nebo jak se cítí člověk, když rakev s jeho blízkým ti silní a tiší muži spouští do čerstvě vykopaného hrobu. A jak se cítí ti muži, kteří musí tu rakev s nedávno živým člověkem opatrně, jemně a s jistotou do té hlubiny země uložit. A jak to vnímá ta zem.
Jak se cítí žena při prvním políbení s tím, do kterého se zamilovala. A jak on.
Jak se cítí matka, která má strach o život dítěte, které drží ve svém náručí.
Jak se cítí otec, který poprvé vezme své dítě do svých rukou.
A jak se cítí člověk, když bere do svých rukou svůj život. Nebo ten, co si svůj život bere.
Jak se cítí kousek ledu těsně před roztáním v kapku vody.
Nebo semínko chvilku před tím, než se od něho odkloní klíček, aby začal nový život.
Jak se dnes cítí můj předpředloňský sen?
Jak si mám vzpomenout na to, jaká přesně jsem byla na začátku? Jsem to pořád ještě já? A jak moc na tom záleží?
Obloha, kterou možná i dnes na chvíli uvidím jako modrou, je modrá, i když na ni skrze mlhu, mraky nebo smog nebo svá černá sklíčka nenálady nevidím.
jen tak, slova beze smyslu a se smyslem