Před chvílí jsem otevřela okno, mám ráda vzduch. Čerstvý. Mohla jsem ho nechat otevřené večer, ale nenechala, asi jsem si chtěla, nevědomky, připravit zážitek. Prchavý, takový, jaké už zážitky jsou vždycky, a příjemný, jaké jsou někdy.
Otevřeným oknem začal dovnitř proudit vzduch, svěží, chladivý a voňavý. A kromě vzduchu také zvuk. Tichý, slabý, šumivý, příjemně uklidňující. Déšť. Nic zvláštního, naopak někdy dokonce hrozivého, když je ho moc.
Ale teď ne. Prší tak tiše a velebně, prostě a přirozeně, tak něžně a nebesky, asi jako když o štědrovečerní noci začne jemně a svátečně sněžit. Svět je černá tma, ticho a déšť.
Smysl: stoslovné vypsání se z pocitu a pokus o podělení se s ním. A návrat po čase sem.
Dobré ráno
