Opravdu chcete psaní zprávy ukončit?

No ano asi. Asi si budu psát radši sem než tam. Psaní zprávy adresované osobě, o které nevím, jestli by ji četla ráda, je asi nepatřičnější než psaní si sem.

Na stole přede mnou hoří svíčka, venku, dost daleko za dvěma studenými skleněnými tabulemi, se valí kouř z komína, nezadržitelně, tiše a neúnavně a rozšiřuje se do chladného vzduchu a po pár dlouhých kudrlinách se rozptyluje a rozpouští tak, jako by ani nikdy nebyl. Viděno mým pohledem. Ale když tím svým pohledem sklouznu zpátky ke komínu, vidím, že kouř kouří pořád dál a valí se a valí se. Kdyby to byla lokomotiva nebo parník, komín by se pohyboval, až by se odpohyboval a zmizel, ale není, tak jen tak nehybně trčí do vzduchu a moje oči se k němu čas od času stočí. Hned ráno, když přijdu k oknu, přitáhne ten komín můj pohled. No to je blbost, protože to přece já svůj pohled zaměřuju sama tam na ten komín. Ještě aby komín kromě trčení a kouření koukal, na co koukám, a chtěl, abych koukala na něj. Dost na tom, že stojí a ční.

No... no napište tohle někomu do mailu. V dnešní hekto hekací hektické době. No to nelze. No lze, ale takové psaní nikam a k ničemu efektivnímu, rozvíjejícímu a pozitivnímu nevede a neleze. Leda tak na nervy a tak nějak jako z chlupaté deky. Existují vůbec chlupaté deky? Nejsou už jen takové měkoučké heboučké flaušové a takové strakatě sladěně sešívané a vím já, jaké takové další hřející a zimní večery u tv a pc prohřívající textilie. Jsou.