Skoro vůbec se nedívám na televizi. Skoro, ne vůbec, protože někdy ano a když ano, tak mi to většinou zaujme tak, že si o tom píšu. Jako dneska.
Zprávy večerní hlavní. Krásná, překrásná, pohádková slečna, princezna jak z obrázku. Přednášela takovým způsobem, že jsem ani nevnímala, co říká. A to jsem žena většinová. Mohla říkat cokoli a nedokázala jsem se soustředit na její slova, celou dobu jsem myslela na její řasy. Na to, jestli a jak moc jsou umělé. A pak najednou střih a záběry ze země, kde je tolik bolesti. Ten kontrast. Nebudu to tu líčit podrobně, nemám na to. Je to tam moc hrozné.
Jak to berou lidé, kteří se dívají na zprávy na té televizní stanici denně? Děsí je ten způsob? Vnímají to? Jsou otupělí? Pochybuju, že je to rozhodí a dotýká se jich to tolik jako mě ještě teď, protože takové rozhazování psychiky dennodenně, to by asi nešlo. Nevím. A horší je, že nevím, co s tím.
Měla jsem tu nedávno návštěvu ze své reality a dozvěděla jsem se, že přinejmenším některé věci, které tu mám, nemají smysl nebo že v nich smysl nevidí. Tak jsem se rozhodla, že sem ten smysl pod čáru vždycky (možná, že vždycky
Smyslem dnešního psaní je má potřeba vypsat se z toho pocitu. Stačí? Vypsat se z toho veřejně. Trošku mi pomohlo, že jsem něco udělala, i když to ve skutečnosti žádný velký smysl nemá.