Dlouhá doba
minula ode dne, kdy jsem si jen tak náhodou pustila televizi, mrkla se zkusmo sem, zkusmo tam a zaujal mě program, na kterém zrovna zlehka plynul dokument nějaký. Severské město, blonďatá místní slečna a její malý byt se šikmým stropem, její pračkou a jejími slovy o tom, že ten byt málo využívá, protože je často pryč. Nějak mě přiměla, abych se zastavila a dívala se až do konce. Když jsem si pak ten pořad našla na youtube, byla jsem ráda, že jsem se nedívala od začátku.
Chtěla jsem si už dávno douspořádat myšlenky, ke kterým mě její příběh přivedl, ale pořád jsem to odkládala. Tak teď. Se pokusím. Netvrdím, že všechny napíšu, to nelze, ani, naštěstí.
Prosím, kdyby to tu třeba někdo četl, tak jestli ten dokument ještě náhodou neznáte, neznáš a chceš, chcete se na něj podívat, tak se podívejte, podívej a radši si předtím (anebo ani potom) nečti, nečtěte, co jsem si k tomu napsala. Díky. Bude to tak lepší, myslím. Prostě pozor, pod vratičem, to je ta kytka na fotce, je tak trošku spoiler.
A on to vlastně nebude tak úplně spoiler, protože proč by. Napíšu si tu, co mi jde myslí. To ovšem taky vyžaduje varování 
V životě jde asi hodně a mimo jiné i o strach a jeho překonávání, o ovládnutí sama sebe, aspoň v těch chvílích, které to vyžadují, o obrovskou sílu, o velikou zaslouženou radost a o vědomí svého vlastního živého života. Něco jsem si z toho, co jsem slyšela v tom dokumentu, schovala. Ale nechám si to pro sebe, každý máme jiné uši a jiné potřeby toho, co chceme a potřebujeme slyšet a tím pádem slyšíme. Snad jen tohle si sem zvenčím: "Pokud je to něco, co musím udělat, tak to udělám." Tak. A já dopíšu už konečně tohle psaní, ale bude to nejspíš trochu neuspořádané, myšlenky jsou taky skokanky.
Nevím, asi se každý něčeho bojíme. Vím, že já mívám strachy mnohem menší a mnohem méně častější, než jsem mívala, ale i teď zažívám chvíle, kdy se mnou strach je. Někdy mě přepadne takový pocit strachu, bezradnosti a uvědomění si toho, že ten, kdo to má zvládnout, jsem já.
Zároveň si nejsem jistá, jestli to zvládnu a nejsem si jistá sama sebou. Ale ten moment, kdy si uvědomím, že je to jen na mně, to už je, řekla bych, ten obrat mířící k zvládnutí strachu. Nemyslím, že je nutné zvládnout strach, nebo každý ze strachů, můžu žít i se strachem, který ovládá mě. Jde to, ale je to smutný a strašidelný život. Měla bych si taky nějaký jistý a zaručený způsob zvládání strachu najít, v tom příběhu je vidět, jak asi na to jde také jít. Já teda ale určitě nebudu skákat z výšky ani do hloubky.
Ten dokument je pro oči, uši a srdce. Podpořil mě v mém dávném názoru, že člověk není jen takový, jaký se na první pohled zdá. Z prvního pohledu, ani z několika prvních minut nepoznám, čím vším si ten člověk prošel a třeba jestli i jeho dětství byla idylka i na druhý a několikátý pohled. Nevidím hned, co ho vede k tomu, co a jak dělá a jak se projevuje, což myslím souvisí s tím, jak se mu daří vyrovnat se tím, co si s sebou nese. Ona zažívala odmalinka ve své rodině těžkosti, ale dokázala se z toho nezbláznit a jen nepřežívat a nedožívat v depresích, zvládla to svým způsobem. Slyšela a četla jsem negativní reakce na podobné jednání, byly na téma "oni jsou blázni, oni si neváží života, oni zneužívají lékařské péče". Ale copak si třeba já (nebo nějaký jiný běžný, prostý, normální, přizpůsobivý... člověk) žiju tak, aby bylo vyloučené, že se vyhnu potřebě zdravotní péče? Žiju snad naprosto zdravě a bezpečně, absolutně nijak neriskuju? Je jisté, že si já, když nedělám nic "extrémního", vážím svého života víc než oni?
V čem je rozdíl mezi tím, kdo přichází na okraj vysokého srázu s úmyslem se hned teď skokem zabít, nebo tím, kdo skočí a prostě "jen" nedokáže otevřít padáček, a člověkem, který přijde k okraji a dokáže se koncentrovat, zvládnout svůj strach, udělat to, co je nutné k přežití a zároveň si užívá za letu a hladkého přistání tu obrovskou radost ze života. Myslím, že má něco společného tohle umění a schopnost zvládnout vteřiny trvající skok a zvládnout pozvolný, desetiletí trvající život. Myslím, že ten okraj skály, to soustředění a zvládnutí (anebo nesoustředění a nezvládnutí) a chuť k němu nemají jen ti, co takhle skáčou. Letím nebo padám, to jsou dvě možnosti, způsoby života, asi. Není to jen tak samo od sebe mít s sebou a pak dokázat v pravý čas otevřít svůj padáček a zařídit si a zvládnout svůj let. Nebo úlet.
Strach si představuju jako hrubé, nepoddajné cosi, co je velké asi tak do dlaní. Taková velikost té věci stačí, je prostě koncentrovaná do tvrdého a těžkého čehosi podobného kamenu. Mělo by se to dát proměnit (protože všechno se různou rychlostí proměňuje) v něco, co není tak nepromáčknutelné, netvárné a nedobytné a nedá se s tím ani diskutovat. Ta proměna by se měla dát zvládnout. Představuju si, že v rukou držím oblé, kamenné a pevné, jakoby napořád uzavřené poupě. Na jeho povrchu začínají být pomalu znát okvětní lístky skrývající a chránící to, co je uvnitř. Uvnitř se taky odehrává změna. Určitě. A toho, co je tam, se pomalu přestávám bát, protože vím, že je dobré podívat se věcem na kloub a do nitra, však ono to ve skutečnosti a s odstupem není tak strašné, jak to vypadá. (Ne, že by mi to šlo samo a že by se mi do toho vždycky chtělo.) To poupě se začíná otevírat, tak jak to poupata dělají, pomalu a doširoka, až je z něho rozkvetlý květ. Jsou různá poupata a květy, ten můj teď vidím jako květ plnokvětého máku a ani se nedivím, co za krásu se z kamene stalo. Květ je teple červený s úzkými bílými plátky uvnitř. Nemám fotku, ale to nevadí, nelze všechno zobrázkovat a zaznamenat a zdokumentovat, ani v tom dokumentu nebylo všechno. Určitě ne, ale i tak má pro mě význam, že jsem ho mohla vidět.
Příběh té ženy a těch dalších lidí jsem měla uložený v hlavě, teď jsem se k němu vrátila díky (náhodnému ) pohledu na pyramidu jistých plechovek v nejbližším obchodě.
a i jinde